Zvědavý opičák George a jeho hodně zvláštní osud

Malý zvědavý opičák má hodně zvláštní místo v mém srdci. Je tak roztomilý a vtipný!... a přesto jsem se ho rozhodla svým dětem trochu cenzurovat. Letos je mu pětasedmdesát, ale to mu na rozvernosti rozhodně neubralo. V češtině ho známe zatím jen ve filmové podobě.

Opičák George se zrodil v Paříži a originál prvních příběhů byl napsán ve francouzštině. Jeho autoři, židovští manželé Hans Augusto Rey a Margret Rey, odešli v polovině 30. let 20. století z Německa do Francie, kde několik let žili a tvořili. V Paříži vznikla jejich první kniha pro děti Cecily G. And the Nine Monkeys (Cecilka G. A devět opic).

Jedním z devíti opičáků byl malý George, který získal takovou popularitu, že se jeho tvůrci rozhodli obsadit do hlavní role dalších příběhů jen jeho. Vznikl rukopis prvních příběhů o zvědavém Georgovi, ale ve Francii už vyjít nestihnul. Pouhé hodiny před obsazením Paříže německou armádou v roce 1940 uprchli manželé, na doma vyrobených kolech, z města a vydali se na západ. Nepobrali toho s sebou moc, ale opičák se do kabely věcí, které se rozhodli zachránit, vešel. Přes Španělsko a Portugalsko se manželé Reyovi dostali do USA, kde v nakladatelství Houghton Mifflin kniha o opičákovi v roce 1941 vyšla a Amerika si ji okamžitě zamilovala. Původních knih o opičákovi vyšlo postupně šest, poslední v roce 1966. Všechny stále vycházejí v nových a nových reedicích. Kromě pracovních sešitů, omalovánek a hraček, se zvědavý George dostal samozřejmě i do televize.

Knihy o opičákovi, které máme doma, jsem koupila za pusu na Mimibazaru. Byly jako nové. Jde o dva soubory obrázkových knížeček z tvrdého kartonu, které se patnáctiměsíčním trpaslíkům moc líbí. Prohlížejí si obrázky v knize, kterou drží na klíně, nebo dokonce nad hlavou v leže na zádech. Prostě jim ten malý formát skvěle padne. Že jsou anglicky, ničemu nevadí, textu je v nich stejně pomálu. Obrázky jsou jednoduché, barevné a vtipné, u každého se můžeme s trpaslíčky zastavit, abychom se něco nového naučili. Nejoblíbenější je: ........ Knihu o cirkusu jsem jako jedinou vyřadila. 

A teď k té kritice. George se stále těší obrovské oblibě mezinárodního dětského publika. Přežil mnoho desetiletí, v nichž se formovala opatrnost západní společnosti v tématech utlačování, rasové problematiky a zvířecích práv. A to i přesto, že jsou podle kritiků příběhy malého opičáka plné kontroverzních momentů a odsouzeníhodných chyb z pohledu politické korektnosti. Je nutné si uvědomit, kdy George vznikl a jaké byly tehdejší názory na to, co je, nebo není přijatelné. Snáze se nám pak některé věci chápou a vysvětlují.


Hlavní výtkou kritiků je vztah opičáka George s dalším hrdinou jeho příběhů, Muže ve žlutém klobouku. Příběh začíná v okamžiku, kdy Muž ve žlutém klobouku lstivě (od)chytí George v Africe, a poté ho doveze do Ameriky, kde se o něj stará, vytahuje ho z různých šlamastyk a působí v roli opatrovníka. Podle některých jde o alegorii vztahu bílého muže, kolonizátora a porobeného černošského lidu, který není schopen bez dohlížitele fungovat. Jiní kritikové nesouhlasí s tím, že knihy o zvědavém opičákovi občas děti nabádají k nesprávnému chování (např. V jednom příběhu George tajně sebere dýmku a kouří.). V těchto dvou aspektech bych já osobně tolik kritická nebyla a mám spíš pocit, že kdo dost hluboko šťourá, ten zpravidla něco najde.

Zato mám problém z jinou rovinou příběhů o Georgovi, a tou je vztah lidí a zvířat. Vztah muže ve žlutém klobouku totiž podle mě není alegorií lidských vztahů, ale naprosto jednoduchým popisem praktitk v té době běžných. Konec 19. a začátek 20. století byl ve znamení velkého nadšení zvířetníky, menažeriemi a cirkusy. Lidé se s obrovským zájmem chodili dívat na zvířata v klecích a obchod s exotickými zvířaty jen kvetl. Mláďata, která byla poddajnější a tedy pro podobné "podniky" vhodnější, byla odebírána od matek a transportována na západ pro pobavení společnosti. Kde který městský park měl medvěda v kleci, opice nebo dokonce kočkovitou šelmu, aby přilákal zájem davů. Zvíře bylo v té době vnímáno jako věc, tvor, který necítí bolest a není schopen emocionálního vnímání své reality.

To, že opičák George žije v lidském světě, je nadsázka, s níž v dětských knihách počítám, jde o antropomorfizaci, kterou jsem ochotná tolerovat, a na úrovni dětských knih mě vlastně baví. Ale realita, z níž příběh o Georgovi vychází je z dnešního pohledu v pravdě děsivá.

Až z toho budou mít mé děti trochu rozum, hodlám s nimi probrat, jak se za posledních několik desítek let změnil vztah lidí a jiných zvířat, zejména lidoopů. Že už nemůžeme, tak, jako tomu bylo dřív, považovat za správné odvážet mláďata divokých zvířat od jejich matek jen proto, aby mohla být umístěná v zoologických zahradách nebo (později) ve výzkumných laboratořích. Že zvířata v cirkuse nejsou veselá a šťastná, ale mnohdy zoufalá a zlomená. A taky, že chov zvířat v zoologických zahradách je přinejmenším sporný, protože argument „záchrany ohrožených druhů“ je vlastně jen chytré krytí touhy po komerčním prospěchu. Že ta takzvaná divoká zvířata, která vytrhneme z jejich přirozeného prostředí, se nechovají stejně, jako by se za normálních okolností chovala. A že to celé je zatraceně smutné. To jsem teda zvědavá, jak jim tohle vysvětlím...

A tohle je přesně ten obrázek, který mi vadí... :)