Nedávno jsem si v knihkupectví PageFive koupila útlou knížečku. Měli hned několik barev obálek téhož titulu, což mě zaujalo. Kam se draci rádi vrací autorky Olga Dandová (ilustrace Taja Spasskova) je kniha drobná, ale už po prvním přečtení nezapomenutelná.
Mám ráda vodovky. Malovat neumím, ale líbí se mi, když někdo jiný ano. Vodovkoví dráčci a kytky a šneci v téhle knížce jsou prostě super. Trochu naivističtí a trochu infantilní, v nádherných odstínech a legračních situacích. Grafik možná trochu přehnal to nakrucování řádků textu a maličko se mu ztrácejí názvy kapitol, ale co už, líbí se mi to vizuálně i tak. Takže to bychom měli první dojem.
Je to o dvou dracích, kteří se spolu kamarádí. A je to opravdové kamarádství, protože jsou v něm i různá nedorozumění a kolize. Mohli by to klidně být i dva bráchové nebo táta se synem. Situace, do nichž se dostávají znám a líbí se mi, jak v lehkosti dračích rozhovorů schovává autorka hlubší myšlenky a větší koncepty. Třeba o tom, že se smutek musí "vypršet" a nedá se s ním nic dělat, když cloumá dračím srdcem, nebo taky o tom, že když zapomenete foťák, je prima si udělat "fotku v hlavě", protože ta vám zůstane už napořád, nebo o tom, že ticho je krásné proto, že si "pak zase budeme povídat".
Dva příběhy mě zasáhly hodně. Ten první popisuje, jak se má chovat obdarovaný a že nejkrásnějším "proti-dárkem" pro dárce je náležitě se z dárku radovat: "(...) Páni, to je překvapení, ještě nikdy takhle dárek nedostal. Taky by chtěl udělat Dračíkovi radost! Ale nic pro něj nemá... Tu si vzpomněl, jak před časem někomu dával dárek, a on si ho ani pořádně neprohlédl a jak mu to bylo líto. To je ono! Dám Dračíkovi to, že si ten dárek rozbalím jaksepatří, umínil si Dráček. (...)"
A ten druhý pojednává o tom, že "každý má dělat to, co cítí, že potřebuje dělat." To je příběh o potřebě dělat to, co zrovna chceme, ale zároveň připomíná, že to věčné "já zrovna potřebuji dělat to a to" může někdy být i na obtíž.
Tihle dva dráčci jsou prostě moc prima.
Žádné komentáře:
Okomentovat