Jsou různá okna a různé dveře. Každé vedou někam a to je lákavé, podněcuje to naši zvědavost. A i ty zazděné v nás vzbuzují zájem, protože si říkáme "Co asi bylo na druhé straně? A proč to asi zazdili?".
Každý z nás v sobě taková okna a dveře nosí. Jsou jimi oči. Oko - do duše okno, říká se. Pročpak? Pohled do očí odhalí mnohé. Oči jsou kouzelné jako věštecké koule. Když se na duhovku s černou panenkou uprostřed díváme dost dlouho, začnou se v ní převalovat vlny oceánů nebo temná krása šťavnaté hlíny, která dává všemu život. Když se tvář rozjasní, smějí se i oči, jiskří a září. Když tvář potemní, stanou se i oči hlubokými studnami smutku. Zalité slzami jsou jako topící se, který v bolestném gestu natahuje ruku a potřebuje pomoc. I ten, kdo má oči nevidomé, svýma očima říká "Vidím tě i přes tu hustou oponu, vidím tě ušima a dotekem, vidím tě tak, jak ty v zrcadle sám sebe vidět nedokážeš."
Nejkrásnější oči na světě mají moje děti. Syn má oči blankytně modré, jako letní obloha, plné prázdninového štěstí, usměvů a radosti. Dcera má oči zelené po své prababičce Jarušce. Jsou jako touha, komplikované a fascinující, jsou jako ve větru šumící větve stromů, když člověk zvedne v lese hlavu a pohlédne do rozložitých korun v pozdním létě, kdy listy získávají zkušenou temnou barvu přicházejícího podzimu.
Tahle kniha Iwony Chmielewske mě úplně dostala. Je jemná a poetická, s myšlenkou hlubokou, jako oči samy. Je o očích a o tom, jaký je zrak dar. Doporučuji tuhle úžasnou polskou autorku sledovat, její knihy jsou jako sny. A perlička na závěr - nejpopulárnější je její dílo v Koreji. Kdo by to byl řekl. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat