Co to tam mám? - mnoho povyku pro nic

Každý národ má jiné morální standardy. Češi zcela bez skrupulí jezdí na koupací dovolenou do zemí, kde jsou bikiny neakceptovatelným úkazem. Američani u nás v práci omdlévali hrůzou, když viděli malé české chlapečky a holčičky zcela bez ostychu čurat ve městě na kanál (jejich tatínky poté v noci na morový sloup).



A stejně tak mají i jednotliví zástupci kterékoliv kultury odlišné názory na to, co je a co není morální. Někomu přijdou naprosto normální billboardy u cest, na nichž je vyobrazena kyprá děva oděná pouze v kalhotkách (bradavky si cudně zakrývá tou motorovou pilou, na niž je to reklama), které míjejí každý den při cestě autem do školky. Někomu přijde v pohodě vyrazit na veřejnou nudapláž u rybníka a vzít tam děti. Někomu přijde, že není problém nechat děti koukat na krváky a videoklipy, kde se o sexu přinejmenším mluví. A někomu to v pořádku nepřijde. Někomu nepřijde, že je v pořádku sexualitu ukazovat, ani o ní mluvit. Každý to má prostě jinak. Univerzální pravda neexistuje a každý se pohotově vytasí s horou argumentů, proč je ten jeho názor tím nejsprávnějším a nejpravdivějším ze všech, ať už se zaštiťuje morálkou, zvyklostmi nebo některým z náboženství.

Já osobně si myslím, že by se o sexualitě a vším, co s ní souvisí, mělo mluvit - citlivě a s respektem, ale otevřeně a vážně. A to i s malými dětmi, pokud se tohle téma objeví a děti o vysvětlení projeví zájem. Cudnost a diskrétnost je samozřejmě na místě, a to z mnoha různých důvodů.

Chci zdůraznit, že kniha Co to tam mám? není pouze o dětské masturbaci, ač by se tak mohlo zdát z reakcí, které v poslední době víří médii. Bulvár se příchodem této knihy na trh úplně zatetelil štěstím a vyprodukoval velice dobře prodejný titulek o tom, jak kniha děti dokonce "navádí" k masturbaci. To je samozřejmě hloupost.

Je to kniha o prvním poznávání sebe sama a odlišování se od druhých. O tom, co mohou malé děti vidět v běžných situacích (doma, ve školce, na bazéně, atd.) a jak to pojmenovat. Takových knih už je na českém trhu několik a zatím žádnou vážnější morální škodu nenapáchaly.

Chápu tu touhu ochránit neviňátka před nástrahami velkého světa. Chápu to o to víc, že mě nic neděsí tolik, jako představa sexuálního násilí spáchaného na mých dětech. Ale přesto, nebo právě proto, se o tomto tématu musí mluvit. Jak chceme s dětmi hovořit o sexuálním obtěžování a sexuální kriminalitě, o pedofilech a násilnících, když s nimi nejprve neprobereme, co je normální a běžné?

Mnoho lidí přikyvuje, že ano, že je potřeba s dětmi na toto téma mluvit, ale rozhodně ne tak brzo. (Kniha je doporučena dětem kolem 4 let,) Že to není téma pro takové mrňouse? Ale vždyť spousta z nich už dělá to, co Andrejka v knížce. Dělat to mohou, ale mluvit se o tom nesmějí? A kdy se o tom může začít mluvit? Až se rodič odhodlá? - takže nikdy (V lehce zoufalém rozhovoru s naší pediatričkou vyšlo najevo, že mnoho rodičů není schopno nahlas pojmenovat pohlavní orgán svého dítěte ani v ordinaci dětského lékaře a když už tak s přemáháním učiní, upírá zraky do podlahy či do stropu.). Až na to dítě bude zralé? - a to je přesně kdy, v době, kdy holčičky začínají menstruovat před desátým rokem věku? Až se o tom něco dozví ve škole? - pravděpodobně nejprve od spolužáků, a to v tak pokroucené formě, že objasňování skutečnosti bude mnohem těžší oříšek, než popsat danou věc bez vyfabulovaných školních příkras.

Že si doma vystačíte s rozhovorem z očí do očí a otevřeností? Tak to vám gratuluji. Ale vězte, že ne každý to tak doma má. A ten, kdo to tak doma nemá, se s tím jen málokdy chlubí před ostatními... a možná docela rád sáhne po knize.

Nemyslím si, že bychom měli či museli toto téma s dětmi násilně otevírat a knihu jim proaktivně předčítat. Ani (dětské) knihy o Alzheimerově chorobě nebo o smrti nebudeme malým dětem předkládat, pokud nemáme ve svém okolí někoho blízkého, kdo onemocněl nebo zemřel. Ale my všichni jsme sexualitou a dětskou sexualitou obklopeni, a tak dříve či později na přestřes přijde. Děti vidí své sourozence, spolužáky v mateřské škole, uslyší útržky rozhovorů, atd. A pak ty dotazy přijdou. Pokud k vám dorazí až ve školním věku, gratuluji, máte to snazší. K nám už dorazily. Dětem budou příští týden čtyři roky.

Jen na nás je ustát tíhu okamžiku - podle toho, jak se zachováme v těchno velice raných začátcích rozhovorů o sexu, nastavíme laťku důvěry. Budou s námi děti ochotné tuhle "látku" probírat později, až přijde stud a poté puberta? Je naivní si myslet, že když smeteme ze stolu pár prvních dotazů ohledně "pindíků a pipinek" větami jako "na to máš dost času", případně "to je fuj, o tom mluvit nebudeme", budou děti schopné s námi mluvit o věcech, které je později začnou zajímat víc nebo dokonce trápit - a do téhle kategorie spadá kde co, včetně toho sexuálního obtěžování a násilí, před nímž se děti tak zoufale snažíme bránit. Nechají si problém pro sebe nebo ho budou probírat jen se spolužáky.

Kniha Co to tam mám? není pro všechny. Je to pomůcka pro ty, kteří hůř hledají slova. Nemyslím si, že zvolený jazyk knihy je nemístný nebo slizský, jak jsem se kdesi dočetla. Ano, je popisný, ale to není na škodu - všechny náznaky a metaforická přirovnání, vágní terminologie a víra, že si ten druhý už zbytek domyslí, vede ke zmatku v hlavě a nesprávnému pochopení. Je to kniha, která má pomoci dospělým předat malým dětem určitý typ informací, použít mohou třeba jen dvě tři stránky a dál si s dítětem povídat vlastními slovy, není nutné číst knihu celou, jako román. Je to kniha pro dospělé, kteří si uvědomují, že zamést téma sexuality pod koberec není správně, ale nejsou si jistí, jak začít, jak téma uchopit. Není to kniha pohádek nebo říkadel, která se čte od začátku do konce a přibalíte ji dítěti do tašky na víkend u babičky. Není dokonalá, ale není ani špatná ani závadná.

Ať už si o knize Co to tam mám? myslíme cokoliv. Měli bychom být rádi, že žijeme v zemi, kde je možné, aby taková kniha vyšla. Jestli ji koupíme, nebo necháme bez povšimnutí, to je jen a jen na nás. Nikdo nám ji nezakazuje, ani nás nenutí k tomu, abychom z ní svým dětem četli. Každý nechť se rozhodne, co je vhodné pro něj a pro jeho děti.

Mě osobně neděsí představa, že se mé děti dozvědí o tématu sexu příliš brzo. Děsí mě spolužačka mé sousedky, která je ve 13 letech matkou... Se 14 let starým otcem to jen chtěli zkusit, jaké to je a ono to "klaplo", a pak se bála mámě říct, že něco asi není úplně ok. Děsí mě silně věřící spolužačka z vysoké, která byla v upřímném šoku z toho, že je těhotná, protože podle ní nedělali s přítelem nic, co by ke splození potomka mohlo vést. Děsí mě paní, kterou jsem potkala na gynekologickém oddělení, která přišla o možnost mít děti vinou zánětu způsobeného nedostatkem hygieny... maminka jí vždycky zdůrazňovala, že se tam dole nesmí sama sebe vůbec dotýkat.

PS: A nakonec malá feministická douška. Je s podivem, že většina těch, kteří vidí knihu Co to tam mám? jako zlo a prasárnu a citují z ní, vybírá k demonstraci nepřístojnosti místo, kdy se sebe sama dotýká holčička. Klučičí pindík je asi víc v pohodě. Dala by se otevřít Pandořina skříňka s názvem "Proč je ženská sexualita tohoto typu ve společnosti míň akceptovatelná, než mužská?", ale já ji nechám zavřenou... ;)