Tak schválně, jak často vaříte vejce? My docela často. Naše rodina sní vajec
velké množství, a to v různých úpravách. Někdy máme vejce od sousedů -
tak velká, že se papírová přepravka ani nedá pořádně zavřít, jindy z
obchodu. Když kupujete vejce, díváte se, kde žily jejich
producentky? Já od jisté doby ano. A ta z klecových chovů nekupuji.
Prostě mi ta představa slepic v klecích vadí. Žádné zvíře by nemělo žít v
kleci. Odmítala jsem kupovat vejce z klecového chovu už v době, kdy to
ještě nebylo populární, takže se mi dostávalo výkřiků nevole i vole ze
všech stran - muž mrčel, že ho nutím prohlížet krabičky v obchodech a
prodavačky mi pravidelně (zcela zbytečně) držely přednášky na téma "Dyť
to máte jedno, paní!" Nemáte to jedno, paní.
Už pár let se o
chovu slepic mluví a já jsem moc ráda. A dokonce se o tom i píše! Shodou
okolností vyšly v nedávné minulosti hned dvě knihy pro děti, které
pojednávají o slepici z velkochovu. Obě jsou stejného formátu, ale každá je jiná a každá má něco do
sebe. Jedna má ilustrace jak malé černobílé, minimalistické, komiksově
bavící, tak
celostránkové, decentně vyvedené v různých barvách v kombinaci s černou,
autorem je Ondřej Smeykal. Druhá nabízí realistické ilustrace zvířat domácích i zvířat z volné přírody Rudolfa Mareše.
První nese název Jmenuji se Orel autorky Romi Grey. Kniha byla vydána samonákladem a existuje k ní dokonce i pracovní sešit (Orlíkův sešit).
Je zábavná a vtipná. Fakt jsem se po celou dobu čtení tiše pochechtávala. Může za
to i Orlíkův průvodce a kamarád, kocour Čip, velký milovník okurek,
nebo další rodinný kocour jménem Gothaj, jehož v jedné kapitole
neplánovaně osedlá veverka. Orlík je v tomhle novém světě krátce a teprve se snaží zorientovat - pokouší se sezobat jako červíky vypadající vlasy jedné návštěvy, zamiluje se do kohouta
a bere s nadšením všechny kamarády, co mu přijdou pod ruku, třeba sněhuláka, netopýra Hýkala
nebo hada Žížu. Ale taky mluví velmi realisticky o tom, jaké je to žít v
kleci a jak je možné, že tam slepice snášejí i dvě vajíčka za den.
Druhou "slepičí knihou" je Velké putování malé slepice
autorky Michaely Veteškové. I tohle je příběh pravdivý, ale do pohádky
převedený. Slepice Peliška se stejně, jako Orlík seznamuje se světem,
ale trochu jinak. Tam, kde je Orlík komicky realistický, je Peliška poeticky pohádková, zatímco Orlík staví v krátkých izolovaných příbězích na vtipu zakotveném v lapáliích, které přináší každodenní běh věcí, Peliška vypráví příběh o místy napínavém putování lesem a šťastném návratu domů. Setká se s divokými prasaty, která ji chtějí sežrat, s kůzlaty, která chtějí rozbít její vejce a seznámí se i s myší žijící na skládce, přestrojenou v růžovém igelitu za Šípkovou Růženku. Je
to taková pohádková slepičí pouť za štěstím.
Prostě,
koho víc baví oškubaná slepice, kterou učí kamarád kocour potápět se ve
žlutém lavóru na dvoře, ten sáhne po Orlíkovi. Koho spíš láká oškubaná
slepice rozprávějící s roztomilým srnečkem na břehu kouzelného jezírka,
půjde po Pelišce. Nechám to na vás. :)
Název: Jmenuji se Orel
Autor: Romi Grey
Nakladatelství: Kniha.je
Rok vydání: 2019
ISBN: 978-80-906979-8-0
Autor: Romi Grey
Nakladatelství: Kniha.je
Rok vydání: 2019
ISBN: 978-80-906979-8-0
Název: Velké putování malé slepice
Autor: Michaela Vetešková
Nakladatelství: Verzone
Rok vydání: 2020
ISBN: 978-80-87971-41-3
Žádné komentáře:
Okomentovat