Edward Gorey - moje temná láska

Je několik autorů, které žeru i s botama. A Edward Gorey (1925 - 2000) je jedním z nich. Je asi trochu víc výtvarným umělcem, než spisovatelem, ale všechna jeho výtvarná díla jsou s literaturou úzce provázána. Začínal v nakladatelství jako ilustrátor a tvůrce přebalů, pak se vydal na "sólovou dráhu" a stal se ztělesněním černého, makabrózního humoru a melancholicky surreálných příběhů často inspirovaných viktoriánským obdobím. Goreyho umělecký rukopis je jednoznačně rozpoznatelný na první pohled.



Jeho knihy pro děti v člověku vyvolávají vzrušující hororové mrazení, jsou tajemné a úsměvné zároveň. Je otázka, jestli jsou vůbec pro děti... přistoupíme-li na teorii černé pedagogiky, která spočívá ve výhrůžkách a děsivém zastrašování, pak možná pro děti je - podobně, jako zlatá klasika německy mluvících zemí, Střapatý Petr Heinricha Hoffmanna.

Když jsem na Edwarda Goreyho poprvé narazila, myslela jsem si, že jde, vzhledem k tématům jeho knih, o umělecký pseudonym - "gorey" totiž v angličtině znamená "krvavý" a používá se ve spojení s literaturou nebo filmem ve smyslu "krvák". Ale on to pseudonym není, spíš nomen omen.

Asi nejznámější "dětskou" knihou Edwarda Goreyho jsou Ghashlycrum Tinies (1963). Je to maličká knížečka, abeceda skonu malých neviňátek. Holčičky a kluci od A do Z nacházejí svou veršovanou smrt na podivných, nebo také hodně obyčejných, místech, někomu vybuchne v ruce balíček, který nadšeně rozbaluje, jiný shoří nebo se udusí peckou. Je to na jednu stranu děsivé, na stranu druhou se čtenář neubrání smíchu, je to dokonale promyšlené a v jednoduchosti kouzelně dokonalé.

Tuhle jsem si v knihkupectví Dlouhá punčocha koupila útlou knihu Florence Parry Heideové, kterou Edward Gorey ilustroval. Jmenuje se Jak se Trivoj smrskl a vypráví příběh o chlapečkovi, který se smrskl. Prostě se zmenšil. A pak zezelenal. Ale to raději nikomu neřekl. A tak si toho nikdo nevšiml. Dokonalé. Mě prostě tenhle humor baví.

Edward Gorey žil a dožil sám ve 200 let starém domě na Cape Cod. Ale to až potom. Nejdřív to byl excentrický, i když překvapivě introvertní umělec, který v době, kdy navštěvoval Harvad, sdílel byt s americkým básníkem Frankem O'Hara. Byt, v němž byl místo konferenčního stolku náhrobní kámen z blízkého hřbitova. Gorey byl povznesen nad... no snad nad všechno, byl to rebel ne proto, že by vystupoval proti systému, byl rebelem pro svou absolutní ignoraci systému a typického ztělesnění machistického mužství, a konzervativní společnosti irských katolíků, z níž pocházel. Byl velmi vysoký, nosil dlouhý vous a dlouhý kabát s kožešinou kolem krku, ruce měl plné prstenů. Miloval umění a soudobá výtvarná moderna pro něj byla fascinujícím prostředím, o němž věděl více, než kdo jiný. Chodil v Bostonu poslouchat W. H. Audena a Dylena Thomase, plížil se o přestávákách na baletní představení, potloukal se v knihkupectvích, polehával na kanapi s drinkem v ruce, pořád dokola poslouchal desky Marlene Dietrich, nebo seděl u velkého okna v obývacím pokoji a kreslil své malé černobílé postavičky v kožešinových kabátcích. (Zdroj: Dery, Mark. Born to Be Posthumous. HarperCollins Publishers. London, 2018).

Česky vyšlo Edwardu Goreymu několik knih, povětšině jsou vyprodané, je mi jasné, proč. Až se vám dostane do ruky, neodložte ho, protože vám bude připadat morbidní, dejte mu šanci na vás zapůsobit a podmanit si vás svou dokonalostí.

Seznam českých překladů Edwarda Goreyho zde: https://www.databazeknih.cz/search?q=edward+gorey&hledat=

Vykládací karty Edwarda Goreyho